Několik rozdílných zásad a principů, mezi pojetím a přístupem tradičního dojo a moderního sportovního oddílu.
Tradiční dojo je zvláštní prostředí v kterém vstupujeme v kontakt se sebou samým, svými, obavami, reakcemi a zvyky. Je to místo kde čelíme soupeřům, kteří nejsou naši nepřátelé, ale naši partneři a často i kamarádi, kteří se snaží nám pomoci plněji pochopit sebe sama. Je to místo, kde se můžeme hodně naučit o tom , kdo jsme a jak vystupujeme v okolním světě. Konflikty odehrávající se v dojo a jejich zvládnutí, nám umožňují zvládnout i konflikty v každodenním životě mimo dojo. Totální koncentrace, disciplína a kázeň, která je vyžadována v tradičním přístupu a výcviku se přenášejí i do denního života a zkvalitňují náš život a stávají se zdrojem vlastního poznání a probuzení.
Každému tradičnímu dojo předsedá a vede ho sensei, což znamená "mistr" učitel. "Sen" znamená "před" a "sei" pak "zrozený". Doslovný překlad by tedy mohl být "ten kdo se narodil dříve" tedy ten kdo se narodil před tebou je tvůj učitel. Tímto je míněna spíše učitelova moudrost, zkušenost, znalost, než samotný věk. Někteří z učitelů mohou být a jsou i mladší, ale na cestě poznání jsou déle a proto jsou učiteli. To je zásadní rozdíl mezi sportovním oddílem, kde učitelem, nebo trenérem může být a zpravidla i je pouze ten, kdo má udělenou či zaplacenou trenérskou licenci a absolvoval příslušné školení dle směrnic a organizace daného sportovního svazu. Sportovnímu oddílu většinou předsedá a vede ho ten ,který je zvolen zpravidla na členské schůzi všemi členy, nebo jejich většinou a pod. v duchu demokratického sportovního přístupu. Toto je v přímém rozporu s tradici, neboť toto v tradičním dojo není možné. V tradici sensei je ten , který pokračuje v linii a učení tak jak mu bylo předáno jeho předchůdcem a učitelem jeho senseiem. On žáky nevyhledává, žáci si musí senseie najít sami. Sensei ani nikdy nebrání nikomu v odchodu. V tradičním dojo Vás sensei nikdy nebude do ničeho nutit. S tím nepočítejte. Neočekávejte, že Vám bude sensei počítat, abyste se nějak nadchli ke cvičení, vzrušili se, zapotili, unavili a získali dobrý pocit, že jste si díky jeho pokynům a vedením tréninku dobře zacvičili. Úsilí se zlepšovat musí vycházet z každého žáka z vlastního popudu a snahy. Nikoliv z donucení učitelem. To je možné a praktikované pouze ve sportovním pojetí karate jako sportu. Zadané tréninkové úkoly, plnění tréninkových plánů a cílů, různé přípravné, hlavní a přechodné období, objem, síla, intenzita, to je sport. V tradičním přístupu toto možné není. Zde platí ,že každý chodí trénovat proto, že sám chce a nikoliv proto, že musí. Žák si svoji cestu volí sám, učitel sensei mu pouze ukazuje cestu. Pokud chce žák získat vědění a znalosti, je sensei pouze jeho průvodcem na cestě, za podmínky, že se žák bude na cestě kterou mu sensei ukazuje, sám zdokonalovat a praktikovat. Sensei ukazuje žákovi pouze ty základy a principy dané cesty, které žák je schopen zvládnout a poté je nechán sobě samému a svým schopnostem. Žák má senseiem otevřené dveře a je jenom na něm samotném, jestli do nich vkročí a bude kráčet ve šlépějích svého senseie, nebo si zvolí svoji vlastní cestu - výběr a volba je jenom a pouze na něm samotném. Sensei nejprve učí základní techniky waza, aniž by probíral jejich význam, prostě čeká, že žák si význam objeví sám. Pokud je žák správně věci odevzdán a zapálen a sensei skýtá správnou inspiraci, pak se žákovi smysl a podstata technik a umění nakonec zpravidla samy odhalí. I když se o všem můžeme dočíst, tak pravé vědění a podstatu zjistíme a dosáhneme pouze vlastní zkušeností a vlastní praxí. O filosofii umění nelze hloubat a intelektuálně debatovat, ale musí být osobně zakoušena, praktikována. Slova a text mohou sdělit jenom pouze část smyslu. Cíle tradičního přístupu jsou tedy stálé zdokonalování a poznávání sebe sama a samotná cesta poznání, která nikdy nekončí, je vlastně cílem. Ve sportu je naproti tomu hlavním cílem účast na sportovních soutěžích a pořádaných různých akcích s cílem uspět co nejlépe a získat medailové ohodnocení a sportovní uznání. Podle toho jsou i jednotliví sportovci i jejich trenéři, hodnoceni a sportovními oddíly i případně sportovními svazy finančně dotovány, což v tradičním přístupu není možné. Dá se říci, že podstata moderního sportovního přístupu je soupeřit hlavně s ostatními, naproti tomu v tradičním přístupu soupeří každý pouze sám se sebou.
V tradičním dojo se techniky a umění předávají přirozenou cestou z učitele senseie na žáka. Sensei zpravidla předává učení nejlepšímu žákovi. Jedná se o přirozené zachování linie učení. Což ve sportovně organizovaném moderním pojetí je značně obtížné až téměř nemožné. Tradiční dojo v podstatě nemá se sportovním přístupem mnoho společného, snad jenom tělesný pohyb v podobě karate, ale principy a zásady jsou značně diametrálně odlišné.
